Tabitka - moje doupátko

Jak jaro přichází

Jak jaro přichází do kraje
i poslední zbytek sněhu roztaje.
Rozkvétá kvítek za kvítkem
probuzené sladkým slunečním polibkem.
Sněženky, bledulky a krokusy,
oni první hřejivé paprsky okusí.
Země je ještě ospalá
a vše jde ještě zpomala.
Než vysuší se všechno bláto,
ještě mnohokrát bude muset slunce k zeni vyslat svoje zlato.
I tráva omládla znovu,
vždyť celou zimu čerpala sílu jen právě k tomu.
Podběl, potom pampelišky se objeví,
to už jaro se v celé kráse projeví.
Jen ještě trochu trpělivosti musíme mít,
než objeví se na stromech první zelený list.
Jen v malých náznacích zatím,
než zima svoji sílu ztratí.
Pak jaro určitě se objeví
a s ním i jeho krásné projevy.

Déšť a sníh ještě kolikrát skropí zemi,
že se bude zdát, že jaro tu ještě není.
Zima se pokouší ještě k vládě vrátit,
ví, že by ještě mohla všechno ve svůj prospěch zvrátit.
Brání se zběsile, poslední sníh, pak už nemá sílu pražádnou,
tak alespoň déšť a vítr na zem v její pomstě dopadnou.
Nakonec odchází ale do svého úkrytu poražena,
aby vyčkala, až zase přijde za rok času změna.

A tak i první stromy začínají k slunci své větve natáčet nesměle,
aby pak se obalili životem vesele.
Celý kraj zabzučí první melodíí čmeláků a včel,
kdy snad se každý strom květy slunci otevřel.
Do rána po sadech i cestách nasněžilo okvětnými kvítky
a vzápětí se vše zazelenalo prvními lístky.
Tak se dočkáme tepla, sluníčka a máje a lásky.
Nezbydou snad ani z krátkých dní žádné vrásky.
Pomalu poplujeme k létu tokem řeky času i k dalšímu životu,

aby se vše opakovalo rok od roku.
Střídání ročních období a prodadů i vrcholů,
prý všechno chodí pospolu.
Tak život jde dál
a jen blázen by se toku života smál.
I jeho osud dostihne jednou
a opře se do jeho života s pořádnou vervou.
Život prostě není peříčko, ale pousměj se malíčko.
Tak jako tmavá noc se chýlí k ránu
a i život podobá se oceánu.
A na konci tmy Tě světlo rána čeká,

abys rozhlédl  ses do daleka !