Tabitka - moje doupátko

Prosím, nesuď má slova příliš zaujatě, dobrý člověče, jen pocit radosti a pokory,dal vzniknout těmto nedokonalým slovům, slovům z hloubi duše, návštěva těch míst pro mě bude navždy spojena se vzpomínkou na lidi,  kteří v nevědomost žili celá staletí, věřili pohádkám a výkladům, které si každý vykládal podle své libosti, překroutil je pro svou potřebu, přesto jim věřili a žili tím .Jen pokora před jejich vírou ......pro mě je největší odměnou má víra v lidi, že jednou procitnou ,ale přece jejich víra mě nutí sklonit v posvátné úctě jaké dílo dokázali stvořit. Věřím v lidi, že se jednou procitnou a pak už nebude důvod zabíjet jen pro, že je každý jiného vyznání či názoru...

Inspirací mi byla ona jejich víra, hudba a jejich touha po lásce, která byla překroucena......museli poslouchat.....a přesto celá staletí milovali .......

Tam v dáli stával starý chrám ,
ve svých myšlenkách vpomeň naň.
Odhodlání v lidských srdcích byla mocná zbraň
a právě tehdy od pochodní se chrám vzňal.
Prastaré krovy zachvátil rudý plamen
a roztavil se snad i kámen.
Z ohořelých trámů stoupá černý dým
a tvé srdce schvátil beznaděje splín.

A andělé dojetím pláčou v nebesích
a tam dole k zemi se snáší  tiše bílý sníh.
Nad hlavami ve věžích vítr zběsile skučí
a v lůně země za kamennou zdí odpočívá na tisíce duší.
U cesty do chrámu stávali mohutné topoly,
pahýly zbyli -srdce tě zabolí.
Ta stará šedivá střecha pokrytá břidlicí
po staletí odolává krajem bouřím běsnícím,
možná i ona občas zamáčkla slzu na líci.
Ne strachem před blížící
se vichřicí
dojetím.
I ty tu v úctě skláníš svojí pyšnou hlavu
před důstojností prastarého chrámu.
A lodí toho chrámu zní
píseň o zbabělcovu vyznání...

Když zšeřelými stíny nádvoří zní
stará píseň kostelní,
ta pokera tě nutí klesnout na kolena,
v tom tichu slyšiš práchnivějící krovy sténat
slyšíš zlobu i lásku
a odhazuješ masku,
v tvém srdci se mísí nenávist
i bolest,
když chrámem zní
zbabělcovo vyznání...

Tvá rozhodnutí padají,
když tvému srdci lásku vyznají,
když nevíš, co máš říci
a chráníš jako oka zřítelnici,
svoje přesvědčení, potom zříš
a přistupuješ stále blíž a  blíž,
víře, tesknotě i poznání,
zvon ve věži tě pohání
a dole v chrámu zní
zbabělcovo vyznání......

A hlavu svou
nesl hrdě vztyčenou,
když jako sborem chrámem zněl
odsuzující ortel: Vyvrhel!

Když kolem něho zněl pohrdavý smích,
že nechtěl spáchat byť jen jediný hřích.
Když poklesává v kolenou
překvapen  tou proměnou,
když s pokorou, co dřív mu byla cizí,
svoji setbu sklízí.
Když chrámovou lodí procházel
a z kůru sboru hlas ho provázel
na pouti, kde hledá sama sebe
a hledí v nekonečně modré nebe
při hledání cesty
či tenoulinké stezky,
když pochopil, že smyslel jeho života je láska 
a ne jen strnulá maska.
Když touha poznání ho žene stále vpřed,
ne aby okusil božské many nebo sladký med,
vidina bohatství a slávy, spásy či ráje,
on ví, že je
a tak chrámem zní,

 jeho zbabělé vyznání:

Já vyznávám se ze svých hříchů,
že dřív jsem neznal slova díků.
Já vyznávám se ze svých prohřešků,
já vyznávám se ze svých poklesků,
já vyznávám se ze všech křivd spáchaných
na druhých.
Já vaznávám se z bolesti, kterou jsem lidem způsobil.
já vyznávám se z pýchy, kterou jsem dřív žil.
Já vyznávám se ze svých lží, keré jsem kdy řekl
a nikdy nepoklekl.
Já vaznávám se z lásky, kterou cítím nyní,
už nejsem z těch , co se za ni stydí.
Já vaznávám se ze strachu, který jsem měl že životního bytí,
já vyznávam se, že utíkal jsem, když myslel jsem, že láska mě chytí.
Já vyznávám se z pokory, která mě nutí na kolena kleknout
a před vězniteli potom hrdě hlavu zvednout.
Vyznávám se, že miluji.
Vyznávám se, že jedinou zbožňuji.
Vyznávám se, že mé srdce není chladné jako led.
Vyznávám se tady a teď.
Vyznávám se, že cítím i naději,
že v budoucnu k lepšímu věci dospějí.
Vyznávám se, že mám rád člověka a vlastně všechny lidi kolem.
A hlavně tebe, mému srci nejbližší,
ty, která stáváš v koutku nejtišší
a nic neříkáš,
jen nasloucháš
mému zbabělému vyznání,
že i já jsem dospěl k poznání.
Když ztrácím odvahu před lidmi ho řící
a nést jak znamení, jak hořící svíci.
Miluji a a teď to tady nahlas říkám,
zbabělost mě opouští, láska zůstává.

Prastarý chrám polelem lehl,
lidským nenávistem a zlobě podlehl,
po letech bouří, střídání ročních období,
v naději žil, že ho někdo obnoví.
Jen vítr prohání se chrámovými rujnami
a ani děti si už tady nehrají.
Zkáza a zmar...
Tak, prosím, prosím, braň jej, braň
ve svých myšlenkách pokoru mu vzdej,
tiše vzpomínej,
když procházíš těmito místy, kde prošlo tolik života v stoletích.
Obnovili chrám a kolem zahrad zní radostný dětský smích.
Obnovili jeho zašlou slávu,
abys mohl znovu sehnout hlavu.
Naslouchej písni, která chrámem zní
vždyť, i když trochu jiná, je o zbabělcově vyznání.
Než přišel o svou mladou hlavu,
on poklonil se chrámu.
Děkoval, že jím procházet tolikrát směl,
než zazněl ortel: Vyvrhel!
A tak chrámem zaznívá
po staletí poslední slova, ve kterých se zpívá:

Já odmítám se zříci,
všeho co moje srdce cítí.
Já odmítám se toho zříci
a budu chránit jako oka zřítelnici.
Já odmítám všechna bláhová vyznání, která byla mými rty vyslovena
neboť má víra v lidi byla oslabena.
Vším tím já se doznávám ke svým vinám,
prý hřích pokourou bývá smíván.
Už nebojím se hlavu pozvednout ,
už nebojím se ani pokleknout.
vím, že moje dřívější volání o pomoc nikdo neslyšel
a já bláhový přemýšlel,
proč se to tak stává,
že i věškerá má snaha
 v niveč přichází
a ostatní nevšímavě kolem prochází.
Lidé, já vás mám rád
a vy mě teď také  - snad....
A tak chrámem  stále zní
píseň o zbabělcově poznání.