Ztrácím víru
Ztrácím víru
Já už pomalu ztrácím víru
a všechna zloba světa mi ubírá sílu.
Přestávám věřit, že někdy snad si lidé dokáží rozumět
a v docela obyčejných věcech se snést.
Stále hovoří o porozumění,
ale jeden druhému sotva vyhoví.
Stále mají ústa plná velkých slov i vět,
ale jeden před druhým musí alespoň o krok vést.
Chtějí mír a klid na celé zemi,
ale pod prázdnými slovy a zbraněmi se celé národy i zeně chvějí.
Bratr bratru nepřítelem a i dětem dávají nenávist do vínku,
stále na jazyku zlá slova ,aby nezapomněli snad ani na chvilku.
Ves proti vsi stojí
a otec proti synovi se s nepřítelem spojí.
O toleranci a pochopení stále hovoří,
ale vzápětí tisíce lidí o život připraví.
Demokracii hlásají,
ale slova :
odpuštění a vzájemná úcta,
jim nic neříkají.
Jsou plní nenávisti ke všem, kdo je trochu jiný
a pak se diví, když stejnou odměnu sklidí.
Myslí si, že všechno vědí a znají
a pýchu za hrdost zaměňují.
Proč se lidi nemohou vzájemně tolerovat a mít v úctě, já se ptám?
Ale odpovědi se zřejmě stejně nedočkám!
Proč v přátelství nemohou vedle sebe žít lidé různé víry?
Proč nemohou v zásadních věcech napnout a spojit svoje síly?
Proč je pro ně válka než mír stále větší cíl?
Proč mezi druhé stále vráží klín?
V mém srdci je smutek a bolest nad tím vším,
pokroucené myšlení asi už těžko pochopím.
Snad jednou nadejde úsvit, kdy postupně lidé zmoudří
a svět už nebude plný válek a bouří.
Snad pro náš svět ještě naděje existuje
a po své dráze se vstříc tomu celá Země pohybuje.
Snad dospějeme dříve k poznání,
než nás nenávist a války z vesmírné mapy odstarní.
Jen v duchu prosím, ať si tohle všechno lidí uvědomí
a nadějí v krvi neutápějí.
Ať nalezneme společnou řeč v malých dávkách zatím,
než všechny životy se bláhově v sebezáhubě nezatratí.
Snad máme ještě na konci tunelu to pověstné světýlko !
Lidi, prosím, vzbuďte se!
