Druhá světová válka ve vzpomínání - I.
Druhá světová válka
ve vzpomínání
První díl.
První příběh : Kohoutův mlýn
Jak už to tak bývá ve válečných časech, chtějí mít okupanti a cizí nadvláda pod kontrolou vše, včetně hospodářství a zásobování. Jak by mohli jejich vojáci válčit bez pořádných zásob, že?
I v této válce byl přídělový systém, vše bylo na lístky a samozřejmě dávky pro obyvatele sotva stačili a kdo mohl, ten si uschoval nějaké neregistrované zásoby, že za podobné jednání hrozili vysoké tresty či poprava, jistě není třeba dodávat a že nebyla nouze o donašeče či udavače, si každý odvodí sám.
Na Rakovnickém potoce na Samotách byl v provozu také jeden z mlýnů, jeho majitelem byl mlynář Kohout.
A sem jezdilo mnoho lidí načerno semlít obilí, které měli uschované. U vrat z jedné strany stáli čeští četníci, a z druhé strany z humna, si chodili semlít lidé obilí. Nemohli chodit nijak okatě, vůz či vozík zanechali v lese a s pytlem na zádech přišli zadem do mlýna. Věděli snad četníci o černém mletí? Zřejmě něco tušili, ale proč ničit život lidem v okolí.
Do Kohoutova mlýna chodili semílat nejen lidé ze Samot, ale i Pavlíkovští, Chlumečtí... prostě široké okolí.
A tak jednou jel i Zelenka načerno semlít mouku. Jel zadem, s kravským povozem přes pole. Když odjížděl se semletým obilím, najednou se začal kolem vozu ochomýtat dotěrný člověk a snažil se dostat k tabulce, kterou musel být označen každý povoz s uvedeným majitelem. Ten člověk byl opravdu neodbytný, nakonec se tatínek babičky naštval a tabulku strhl a hodil do vozu. Stejně se toho neznámého nezbavil, tak ho zpráskal bičem. Ale ještě dlouho se strachoval, co bude dál. Nedělo se naštěstí nic.
Ve mlýně měl načerno uskladněno obilí statkář Slaný z Bulovny, lidé z Pavlíkova – Skoupý, Kolařík, Kolský, Zelenka a hodně dalších, ho chtěli vyvézt ze mlýna a uskladnit někde v lese, ale manželka mlynáře to nedovolila. Bohužel se na obilí přišlo a mlynář za to zaplatil životem, byl sťat ve věznici v Praze.
Po šťáře byl mlýn zapečetěn a zůstal až do konce války mimo provoz.
Druhý příběh: Hloubkaři I.
Do Rakovníka se jezdilo v určený čas s obilím, které si mohli dát obyvatelé Pavlíkova semlít na šrot. Byl stanovena určitá dávka, kterou si mohl každý dát semlít a na vše dohlížel určený komisař.
Tak jednou jel i můj děda. Do Rakovníka přijeli všichni asi kolem desáté dopoledne, v tom začal nálet. Přiletělo šest letadel, hloubkaři či kotláři , jak se jim tehdy říkávalo. A začali odstřelovat rakovnické nádraží. Jakmile to uviděl otočil koně a ujížděl s nimi z města. V tomto čase nebylo radno se tu zdržovat. Ujížděl tedy kolem bývalého kovářství, kde se říkávalo „ U Langa“, asi u dnešní Rakony. Nechal koně volně běžet a sám se plížil kanálem až k „Mýtu“, v lokalitě dnešního záchytného parkoviště v okolí Hypernovy a celnice. Byl to ohromný lomoz, letadla stále nalétávala nad nádraží a odstřelovala ho. Děda řekl, že byl rád, že vyvázl se zdravou kůží.
Třetí příběh: Hloubkaři II.
A ještě jednou vzpomínání – tentokrát ze školních let mé babičky.
Babička jezdila do školy do Rakovníka ze Samot, ty tehdy patřili pod Pavlíkov, proto sem tato vyprávění zařazuji. Jednou jedla ze školy, mohlo být něco kolem jedenácté či chvíli po desáté hodině a najednou nálet, když byli děti ve škole, chodili do krytu, ale v téhle chvíli už šli domů nebo jezdili ti vzdálenější na kole. Jeden z pilotů, kteří právě v ten den odstřelovali nádraží, mával na babičku a smál se tak, že mu svítili zuby i na tu dálku prý bylo vidět, že to byl černoch. Babička jela na kole a brečela, podle jejích slov - řvala jako tur až domů.
Znala i jiné situace náletů hloubkařů – kolem Samot vede trať do Chluma a dál až do Berouna. Je také tunel, proč se o něm zmiňuji? Však bude hrát také svoji roli. Když jel vlak a právě se objevili se kotláři, několikrát naletěli nad vlakem, to dávali znamení strojvůdci, že má zastavit. Ten už podobné situace znal, tedy zastavil a nechal vystoupit cestující, ti povětšinou utekli co nejdál do pole. Někdy se mu podařil obratný kousek- velkou rychlosti se rozjel, než pilot provedl obrat, tak mašinfíra stačil dojet do tunelu, v téhle chvíli měli piloti prostě smůlu. A také když se v prostoru Samot piloti otáčeli, létali prázdné nábojnice obyvatelům Samot až na dvůr, byli veliké někdy až dvacet centimetrů a měli jich plné dvory.
Čtvrtý příběh: Slaďáky
Teď něco trochu z veselejšího soudku. I když z veselejšího? Bylo tehdy lidem do smíchu? Posuďte sami.
V období druhé světové války byli povětšinou zakázány veškeré zábavy,plesy a další aktivity, taktéž platil zákaz shromažďování. Na vesnicích bylo tehdy mnohem více lidí a také mnohem větším počet mládeže. A když nebyla možnost jiného vyžití, tak se jezdilo ve velkých skupinách na výlety vlakem. Třeba na hrad Karlštejn či na Křivoklát. A o Křivoklátu bude za okamžik řeč. Teď ještě na chvíli odbočíme k vyžití mládeže v Pavlíkově. Jednou se za traktůrek majitele Skály zapojil přívěs a na něm 45 lidí jelo na pouť do Studené, také se chodívalo po vsi a zpívalo nebo se hrálo ochotnické divadlo.
Jak ve válce fungoval přídělový systém vypovídá situace při výletech. Unavení výletníci po návštěvě Karlštejna přišli do restaurace pod hradem a … nedostali nic k jídlu, ani polévku, každý musel vystačit s tím, co si nesl z domova. Vše bylo na lístky.
Taková situace nastala i při pozdější návštěvě Křivoklátu, to bylo v roce 1944. Vedoucím na tomto výletě byl Ruda Hůla, velký šprýmař. Kde byl on, nebylo o legraci a smích nouzi. Na výlet jela skoro všechna mládež ze vsi. Jeli vlakem a po prohlídce Křivoklátu došli do hotelu „ U Sýkorů“ a tento hotel tu najdete dodnes. Opět se opakovala podobná situace jako na Karlštejně. Nic nebylo, ani polévka. Jen na stolech bylo prostřeno. Ruda Hůla měl ruksak plný slaďáků (tak se tu někdy říká škvarkovým plackám) a tak vyndaval placky jednu po druhé a pokládal je na prostřené talíře, dostalo se na všechny, tak kolik jich vlastně v tom ruksaku měl? Nahoře na zahrádce seděli Němci s přítelkyněmi či příbuznými. A Ruda povídá nahlas: „JA, JA, ŠMAKEN GÚT, BUCHTE CHLAMST.“ Všichni mu dobře rozuměli a smáli se i ti Němci.
Pátý příběh: Uprchlíci na Samotách
Tenhle příběh je trochu osobní, vlastně kdyby to dopadlo jinak, nerodila bych se ani já, ani moje maminka....
Tak poslouchejte, co se vlastně stalo: Kdo už četl příběhy z konce války, tak si jistě pamatuje, že po domech a hlavně na Samotách se to hemžilo častými šťárami a kontrolami a právě jedna z německých kontrol mohla ukončit život celé rodiny Zelenků, protože u nich právě obědvali dva uprchlíci z armády a pozdější partyzáni. Ale hezky popořádku.
V lese u Samot v průběhu roku 1943 skrývalo několik lidí. Jeden z nich byl vězeň uprchlý z Pochodu smrti a další dva přeběhlíci. Tábořili 50 m od sebe v lese a nikdy se o sobě nedozvěděli. Možná později v partyzánské skupině, kam je později převedli další lidé.
Uprchlík se skrýval v lese zřejmě několik dnů, babička vyprávěla, že viděla nějaký pohyb v lese, když pracovali poblíž a tak upozornila svého otce, ten si zpočátku myslel, že to byl klam, ale nakonec se nenápadně sebral a šel se podívat,o několik okamžiků později přivedl člověka na kost vyhublého. Odvedli ho domů, právě pekli vdolečky. Dostal talíř polévka a potom vdolečky, sám povídal, že „chrúpal obilí“, bral obilí ze sečky. O dva dny později byl spojkou převeden k partyzánské skupině na Hanou. Tam působila velká partyzánská skupina, přesněji v lokalitě mezi Hanou a Novým Domem. Tatínek se sešel se spojkou a převedení probíhalo tak, že jedna žena popadla dotyčného tak jak chodívali milenci a tímhle způsobem ho dovedla až na Hanou.
Ti další dva se skrývali v lese hodně dlouho, od jara 1943 až srpna či počátku záři do období chmele. V lese v mlází měli postavenou boudu. K Zelenkům domů přišel jeden z nich. Uvařilo se jídlo a nosilo se jim do lesa. Těch několik adres, které jsou vepsány v babiččině památníku a psaní se mi přes veškeré úsilí nepodařilo rozluštit, škrábali jako kocouři. Ten památník existuje ještě dnes. Třeba se mi to podaří napodruhé.
Oba dva byli také převedeni popsaným způsobem na Hanou.
Ale ještě jsme se nedostali k úplnému konci.
Někdy ukrytí uprchlíci jedli přímo v kuchyni u Zelenků. A jednou, právě když večeřeli, tak vběhla do dveří babiččina kamarádka, udýchaná a s vyvalenýma očima. Jmenovala se Božena Mrázková, měli jít večer do kina do Rakovníka. Začala křičet, že za ní běží Němec s nasazeným bodákem. Uprchlíci rychle vyběhli zadem do blízké chmelnice a ukryli se tam. Nádobí se poschovávalo kam se dalo, aby nebylo vidět, že v domě jedlo víc lidí, v tom už dorazil Němec. Prohledal všechno od sklepa až po půdu, všechny chlívky i stodolu. Ten další hlídal někde opodál. Kdyby tenkrát nepřiběhla kamarádka, tak byla celá rodina postřílena a už jsem nenapsala tyto řádky. Co dodat, naštěstí to dopadlo dobře.
V dalším pokračování přibudou vyprávění od Pavlíkovských rodáků a pamětníků.
Jen poznámka na závěr, jestliže se vám tyhle příběhy zdají nějaké nudné, tak vězte že v tamté době rozhodně ne. Kdo z nás si dovede představit hrůzu a marnost počínání některých lidí? Mnoho z nich zaplatilo za svou pomoc tím nejcennější – životem, proto si zaslouží nejen naši úctu, ale i pokoru za jejich oběť.
Marie Šulcová